V Hybernii řádilo Peklo

Zaprodání duše ďáblu, nesmrtelné faustovské téma o navráceném mládí jako reparátu života, rozjelo své pekelné úklady na prknech Divadla Hybernia. Svým prvním divákům se velkolepý muzikál z režisérské dílny renomovaného Zdeňka Zelenky Mefisto představil ve své předpremiéře již 1. listopadu a ve své slavnostní premiéře byl uveden 3. listopadu 2016.

Mládí a čas výměnou za duši, která s posledním dnem života člověka propadne Peklu, slibuje napínavou podívanou a i přes na první pohled tradiční téma nabízí nový, neotřelý a poutavý koncept. Muzikál, jehož příprava směřovala k oslavě 10. výročí otevření divadla Hybernia, potvrdil, že i přes značné množství muzikálových konkurentů na domácí divadelní scéně může ve svém velkoryse pojatém a barevném zpracování nadchnout nejednoho z diváků. Lze vůbec tušit, jak sázka Boha s Luciferem o lidskou duši dopadne?




Jednoznačně dominujícím prvkem Mefista jsou do posledního detailu propracované kostýmy z dílny Jana Růžičky, vkusně a svěžím způsobem podtrhávající dobový kolorit renesanční Itálie, ve které se tento napínavý příběh odehrává. Herci si jich v představení obléknou přes dvě stě. Kromě kostýmů nutno právem vyzvednout důvěryhodnou a výraznou scénu, pod kterou se podepsal přední český scénograf a architekt Daniel Dvořák. Hra světla a barev, planoucí ohně i filmové projekce jsou bezesporu výrazným a efektním doplňkem. Pod precizně vyladěnou choreografii, která v celkovém pojetí vyznívá jako hravá, živelná a dynamická smršť, se podepsala neméně známá Leona Qaša Kvasnicová. Příjemným oživením jsou také alegorické baletní postavy Boha a Lucifera, coby průvodců dějem, symbolizující pradávný zápas dobra a zla. Rezonující texty Borisa Pralovszkého se dokonale snoubí s chytlavými líbivými melodiemi Daniela Bartáka. Kromě emočně exponovaných scén nechybí i odlehčené, humorní vsuvky či překvapivé a nečekané momenty, které jsou zajisté příjemným zpestřením primárně dramatického ústředního tématu.

Josef Vojtek ve své dvojroli Mefista a starého doktora Fausta je na jevišti přímo nepřekonatelný, pódium i děj zcela ovládne. Z jeho více než důvěryhodného výkonu je zřejmé, jak potvrdil i samotný režisér Zelenka, že Pepa coby v podstatě divadelní samorost vyrostl ve vynikajícího charakterového herce. Tato hlavní role, na které muzikál vlastně staví, byla dle jeho slov jasnou volbou už předem. Režisér s tímto obsazením počítal údajně ještě nad prázdnou stránkou. Herecky i pěvecky je Mefisto postavou, která nabízí možnost naplno rozjet nesmírně silnou hereckou i pěveckou synergii. To se Vojtkovi podařilo naprosto suverénně, emoce i výraz z něj doslova sálají.

V ústraní nezůstávají ani jeho mladší herečtí kolegové. Sympatický Petr Ryšavý podává v roli Andreucia, nebo vlastně mladého Fausta, velice sugestivní a chvílemi dech beroucí výkon a značně romantická rovina této postavy je mu doslova šitá na míru. S konstatováním režiséra Zelenky, že zde hodně vykvetl, lze jen souhlasit. Postava Fausta, oscilujícího mezi protipóly mládí a stáří, hledajícího odpovědi na tajemství života a smrti, toužícího po poznání a lásce, tápajícího v pochybách vlastního člověčenství a ješitnosti, je snad nejplastičtější postavou muzikálu. Svou přirozeností a neustálými vzestupy a pády na své cestě žití je vlastně tvůrcem hlavního sujetu a diváka udržuje až do poslední chvíle v neustálém napětí. Oproti původnímu zpracování nabízí novum v otázce vnitřní motivace, proč Faust ve finále na ďábelský obchod přistoupí a tragika zde vlastně není prvoplánově zřejmá. Primárním hnacím motorem jsou láska a touha po poznání, nikoli moc a vliv. Díky němu podléhá starý profesor svodům Pekla, zabloudí na scestí, aby pak ve finále právě díky lásce našel tak dlouho a toužebně hledané odpovědi, cestu k sobě sama a nakonec ve smíření s osudem i vnitřní klid.



Výkon mladičké Ivany Korolové coby Markétky, vyznívá nesmírně autenticky a poutavě, kdy v jejím podání se pojí ženská křehkost a síla současně, podtržena silným mravním prvkem čistoty a nevinnosti. Škoda jen, že si s jejím charakterem nevyhráli tvůrci o něco víc a nešli v této postavě ještě víc do hloubky. Její zasazení do prostředí kočovných umělců vyznívá rovněž poněkud nedotaženě nebo spíš rozpačitě.

Opomenout nelze ani přesvědčivé výkony Jiřího Zonygy v postavě Alberta de Carla, coby otce Markéty, Renáty Podlipské alias Giuliety nebo sugestivního a nepřehlédnutelného Tomáše Trapla v roli policajta Dragonettiho. Nesmírné uznání si zasluhují všichni ze třiceti herců a tanečníků, kteří se střídají ve dvou alternacích. Silně rezonující a monumentálně působící jsou četné hromadní scény, ze kterých čiší nesmírná dynamika, živelnost a energie. Novinkou v obsazení muzikálu je také fakt, že Jiří Zonyga se stal takřka ze dne na den alternantem Josefa Vojtka, přičemž najít adekvátního zástupce bylo ve finále větším oříškem, než se na první pohled mohlo zdát.

„Dopřál jsem si práci s radostí a jsem rád, že ten rok života nebyl marný," říká o svém díle režisér Zelenka a dodává „je to zadostiučinění, když to ve finále není malér a rezonuje to s publikem…" S tímto tvrzením nezbývá než souhlasit. Tato barevná a hravá symbióza kontrastů s nadčasovým poselstvím jenom potvrzuje, že i na první pohled nesčetněkrát opakované téma může ve finále nabídnout unikátní jinakost a zvednout diváky opakovaně ze židlí.
Autor textu: Zuzana Juskaninová